Zahradníkův ČERVENEC

... zahradník shledává, že by měl zase zkypřit v záhonku slehlou a speklou půdu. To se dělá ais šestkrát ročně, a pokaždé zahradník vyhází z půdy neuvěřitelné množství kamení a jiného neřádu. Patrně se to kamení rodí z nějakých semínek nebo vajíček, nebo vystupuje ustavičně z tajemného nitra země. Ale hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrádky. Zalévá-li zahradník konvemi, počítá konve jako automobilista kilometry. "Uf," prohlašuje s pýchou rekordmana, "dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví." Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na zprahlou půdu, když to vpodvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou, když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník _ "Ahahah," praví poutník stíraje si pěnu s vousů, "to byla hromská žízeň. Hospodo, ještě jednu!" A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň.

S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém, za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe sama....Německá filosofie tvrdí, že hrubá skutečnost je prostě to, co je, kdežto vyšší a mravní řád je "da Sein-Sollende" čili to, co má být. Tedy zahradník zejména v červenci velmi uznává tento vyšší řád, věda velmi dobře, co by m ě l o být. "Mělo by zapršet," vyjadřuje to zahradník svým výrazným způsobem.... Někdy se stane něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě. Tu tedy se zahradník uchyluje o onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat:

"Mělo by zapršet."

"A kam jedete letos na letní byt?"

"Copak o to, ale zapršet by mělo."

"Co říkáte Englišově demisi?"

"Já říkám, mělo by zapršet."

...pořád něco kvete a něco odkvétá, pořád, abys odstřihoval odkvetlé stvoly bruče (ke květině, ne k sobě): "Taky už je s tebou amen." Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná; ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet (já mluvím o květinách), a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch. Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas, krása přechází a jen zahradník trvá.